Vědět jak na to, je prostě dar!

Někdy máte možné pocit, že vlastně ani nevíte, jak dál. Všechno se zdá takové blééé a nanicovaté a hlavou vám běží pořád dokola hluboké a prázdné NEVÍM.

Chvilku je to fain, dá se s tím žít, ale když něco trvá hodně dlouho, už to není přechodná záležitost, ale vlastně taková myšlenková rutina. Najednou se zdá, že tohle tiché a přitom hlasité NEVÍM obsáhlo celý váš život. Kam se podíváte, pro co se rozhodnete, všechny pokusy o změnu se tohoto obrovského, nabubřelého slova drží zuby, nehty. Už to není rutina, už to pohltilo všechny aktivity vašeho života, tvoření, myšlení. Jste to prostě VY!

Velké, hluboké, nabubřelé a dominantní NEVÍM je tak všudypřítomné, že vás to nutí v okamžiku samoty se někam uklidit, zalézt, vypnout mozek u televize, počítače, třeba i hezké knihy. Máte pocit, že všechno je takové neosobní, a raději se rozhodnete vyčkat, až se vám ukáže nějaká lepší nabídka na život.

Vyjevím vám tajemství!

V tomto rozpoložení a izolovanosti, ve které jste uhnízdili váš život, v neblahé předtuše budoucí změny, stejně nedokážete zachytit jakýkoliv impuls k lepším zítřkům. I kdyby na vás padala nabídka v podobě zlatých cihel, v iluzi NEVÍM nebudete schopni vůbec zaregistrovat, že vám ty zlaté cihly někdo podává a strká až pod nos.

Proč to tak je?

Protože vaše energie života je tak otupělá bezvýchodností a urputností NEVÍM, že vlastně ani nerozpozná změněnou energii nabízené možnosti. Prostě jí neregistruje. Vypadá to asi tak, jako když padne mlha v údolí a na kopci je krásné sluníčkové počasí. Zkuste těm v údolí říct, ať si lehnou na sluníčko, že krásně hřeje a oni se nádherně opálí. Budou si klepat na čelo a půjdou si uvařit ještě jeden čaj s medem, aby náhodou ještě víc neprochladli.

Stejně je to tak i s možností vašeho vnímání v tom ponurém stavu NEVÍM, který jste vzali za svůj, protože jste prostě na tento stav kývli. Nevědomě, ale kývli. 

Je z toho cesta ven?

No jasně, to víte, že je. Proč by nebyla. Je vlastně potřeba si jen uvědomit, jak se v té energii NEVÍM vlastně cítím. Vyhovuje mi? Trápí mě? Chci jí? 

Zkuste vnímat své NEVÍM svým tělem, svým břichem.

Je utažené? Nervózní? Máte pocit křeče, nebo nevolnosti? 

Dobrá!

Zkuste si vzpomenou na nějakou hezkou věc, příhodu, zážitek, nějaký mejdan, krásné rande, večeři u moře. Určitě si na něco vzpomenete.

 Máte to? Vnímáte to? Ulevuje se vám?

No hurá, máme vyhráno!

A teď ten samý pocit, který cítíte ve své vzpomínce jen použijte pro své nové rozhodnutí. Jaké že to má být? Vždyť vlastně ani nevíte, co chcete, jak to má ve vašem životě vypadat dál!

A vadí to? Mě ne! A vám? Teď už také ne! Proč? Protože nemusíte přece vědět všechno dopředu. 

Víte jak to dělám já?

Tady je můj osvědčený návod, který já sama velice ráda a často používám vždy, když něco NEVÍM....

" Můj život se potřebuje pohnout zase o kousek blíž k mé nové prosperitě. Ukažte mi cestu, ukažte mi všechny moje možnosti a ukažte mi je tak, abych je nemohla přehlédnout!!!!"

... a potom to všechno pustím, nebaví mě se šťourat v tom, co je mi nepohodlné. 

A protože nerada čekám, dodávám ještě v malinko odlehčené formě:

" a včera bylo pozdě, kdo se s tím má crcat!"

Tak vám přeji krásné tvoření bez urputnosti a mdlého pocitu NEVÍM... 

                                                 užívejte krásný den  láskou Jarka