Radost z tvoření

Hodně jsem v životě dávala důraz na to, co si kdo myslí, hlavně, abych někoho neurazila. Tak jsem žila spoustu let. Můj rozum jasně říkal, jak se mám chovat, jak mám vypadat a jak mám dávat lásku druhým. Já sama jsem se považovala za ženu, tedy spíš člověka, který nemá moc valnou hodnotu. Svou hodnotu jsem vnímala skrze ostatní lidi. To byl můj hlavní ukazatel mé schopnosti a neschopnosti. Když mi můj muž říkal, že jsem krásná, měla jsem pocit, že mi prostě nestydatě lže, já vím přece své.



Prošla jsem svým životem a v tuto chvíli musím říct, že už dávno nejsem ta, kterou jsem byla. Dnes nemám potřebu sebe hodnotit skrze myšlení druhých. Nehodnotím a pokud má někdo potřebu hodnotit mě, potom je to jeho vůle, jeho právo. Neposuzuji, pokud má někdo čas hodnotit mě a připadá mu to smysluplné, ať to klidně dělá. Já ctím jeho svobodnou vůli.
Přijala jsem do svého života cestu vnímání, odešla jsem z cesty rozumu. Nehledám důvody, proč to nejde. Pokud je to potřebné pro mě, pro mou práci, pro vyjádření sebe, potom jdu a udělám to. Neřeším v hlavě, jestli se mi chce, nebo ne. Prostě to jednoduše udělám.

Je hodně věcí, které jsem nikdy nedělala a teď vnímám potřebu vstoupit do jejich vytvoření. Můžu hledat důvody PROČ je nedělat, neudělat. Odnaučila jsem se jít cestou rozumu. Je jedno, že nemám zkušenosti, je jedno, že to dělám poprvé. Prostě jdu a udělám je. S vypnutou potřebou hodnotit.
Opírám se o víru, že všechno v mém životě má svůj smysl. Opírám se o víru, že moje snaha bude mít třeba pro někoho nějaký význam. Opírám se o to, že čas ukáže, jaký měla smysl daná aktivita.
Tak teď sedím a píšu. Píšu e-book, blog, pracuji na webinářích, připravuji podklady pro léčivé povídání. Vše se děje souběžně, při tom všem pracuji v oblastech, které již dlouho běží. Uvidíme, jaký důvod má mé tvoření.


Opírám se o svůj pocit v sobě. I kdyby to, co dělám pomohlo jednomu jedinému člověku, tak moje práce, můj život, moje cesta má smysl.